Výstava ve 2. patře
FRANTIŠEK RONOVSKÝ DNES

František Ronovský dnes

Malířské dílo Františka Ronovského se od tradičních počátků v padesátých letech vyvíjelo svým vlastním způsobem, čím dále tím více zahleděno do všech zvláštních kvalit, které vytvářejí jeho jedinečnost v českém i světovém umění. Přesto v některých fázích svého díla tvořil v souladu s proudem aktuálního světového umění. Dovedl se poučit, ale vždy šel svou vlastní cestou. Hlubina jeho díla spočívala v cíleně prožívané souvislosti s dílem některých významných malířů minulosti. Naproti tomu si dnes uvědomujeme, jak zajímavý byl jeho přínos k některým tendencím, jimiž žil výtvarný svět v jeho době. Hodně cestoval a kromě své lásky k mistrům renesance a baroka si všímal i současného umění.
Z dnešního pohledu je stále zřejmější, jak originálním způsobem se František Ronovský zapsal do dějin světové figurální malby. Právě ta se od sklonku padesátých let začala prosazovat na horizontu světových aktualit. Patří přitom ke cti Františka Ronovského, že dovedl využít vlny světové abstrakce a její podněty plně uplatnit v metodice své figurální malby. Jeho abstraktní a poloabstraktní obrazy z počátku šedesátých let propůjčily jeho následným figuracím emotivní hloubku, předznamenanou právě melancholickým lyrismem hutných plástů jeho poloabstraktních struktur. Ať již máme k obrazům z let 1962-63 jakýkoliv vztah - a najdeme mezi nimi i plně přesvědčivá díla, je skutečností, že jejich podněty budou provázet malířovu tvorbu natrvalo. Projeví se to zejména v konstrukci prostoru, který by se bez vlivu abstrakce neodpoutal z optické reality; působením abstrakce obraz směřoval do sféry existenciální alegorie.
Léta malířových středoškolských studií nenabízela mnoho čerstvých informací z dění ve světě. Ronovský ale času plně využívá k tomu, aby postupně ovládl základy klasické kresby a malby. Klade tak základy svého pozdějšího mistrovství. O zcela mimořádné vyspělosti svědčí jeho Bitva z roku 1942, úkol, na němž by ztroskotal i hotový akademický malíř.
Na Akademii výtvarných umění v Praze strávil s přerušením vojenské služby František Ronovský dlouhé desetiletí 1953-61. Ani na vojně neztrácel kontakt s malbou, druhým rokem byl v Armádním výtvarném studiu. Svým způsobem se již na Akademii podílel na snahách osvícenějších příslušníků své generace o samostatný výtvarný program. Jeho díla z let 1958-61 představují osobitou směs evropského fauvismu a protokubistické skladebnosti, zčásti domácího původu. Mimořádné jsou jeho tehdejší obrazy nejen rozhodností formové vůle, ale především hloubkou prožitku, jeho přesvědčivým expresivním přepisem. Bylo to dáno již náměty Ukřižování a Piet; k nim se ovšem v řádu umělcova věku řadila i tématika ženského aktu a kaváren. Pod dojmem velkodechého směřování k monumentalitě se jaksi zdráháme při charakteristice těchto děl použít u nás opodstatněný termín modernismus.
Malířův krátký, ale intenzivní příklon k abstrakci si dnes nevysvětlujeme jako konjunkturální pseudoradikalismus, ale jako hluboké přesvědčení bytostného znalce výtvarné problematiky, který moudře usoudil, že cesta k aktuální figuraci se může podstatným způsobem inspirovat právě informelní abstrakcí. Ta se zasloužila o jedinečnou polohu jakési snové vize, co teprve vytvoří to zcela zvláštní vyznění symbolického poselství malířových obrazů. V polovině šedesátých let dospívá námětový rejstřík i formový typus malířových obrazů k relativní definitivnosti. Ronovský se řadí k těm osobnostem světové figurální malby, které sázejí na nezaměnitelně osobitý program. Neustále přitom poměřuje svůj projekt starými mistry. Ovlivní ho zejména hieratická noblesa obrazů a fresek Itala Piera della Francesca (asi 1416 -1492), ale i drsný verismus představitele barokního realismu Caravaggia (1573 - 1610). Ten mu byl blízký jistou syrovostí pohledu na život, stejně tak jako Rembrandt (1606 - 1669). Tomu se Ronovský poklonil již jako mladík za návštěvy Zwingeru v Drážďanech a pak i na konci svého života. O hluboké tóny malířových obrazů se zaslouží i zádumčivý tón staronové voskové techniky - enkaustiky.
František Ronovský směřoval již od mládí k figurální malbě. Ve svých obrazech se chtěl potkávat s člověkem v celém jeho životě, doslovně od kolébky až do hrobu. Jeho komplexní humanismus se však rovněž a logicky jevil jako osobitá podoba evropské „nové figurace“. Jemu samému byl bytostně vlastní její „narativní“, vyprávěcí program. Zároveň připomínka plynutí času v obraze - vtažení složitějšího vyprávění do syntetizující obrazové šifry. Navíc příznačná „mytologizace“ každodennosti, jak o tom také mluví nová figurace. Právě ta až snová zkratka prostoru, poučená abstrakcí, to mělo otevřít cestu patetizující, divadelní mýtizaci každodennosti. Tedy tomu, čím evropská nová figurace reagovala na jistou programovou spekulativnost amerického pop-artu.
V osobě Františka Ronovského se v moderním umění objevuje autor maximálně vyhraněného až solitérního typu, jako je například řada světových figuralistů novější doby. Za mnohé jmenujme alespoň Balthasara Klossowského - Balthuse (1908-2001). I dílo Františka Ronovského, stejně jako u Balthuse, se nejednou přímo dovolávalo příkladu renesančního italského mistra Piera della Francesca. Ronovský důvěrně znal řadu mistrů starého umění, především však italské renesance a baroka. Na zveřejnění vlastně teprve čekají pracovní deníky Františka Ronovského, kde si svými kresebnými záznamy ujasňoval přínos starých mistrů.
Malíř se přitom s příslovečnou skromností soustřeďuje na děje, které důvěrně zná a které se ho osobně hluboce dotýkají. Odtud vážný humanismus jeho malby. Připočtěme k tomu i výjimečnost umělcova monumentálního myšlení, která se v chystané malbě pro Kulturní dům v Teplicích mohla dočkat světového ocenění. Ne náhodou se Ronovskému v Římě dostalo možnosti obdivovat Michelangelovy fresky z bezprostřední blízkosti. Bilance evropské i světové moderní figurální malby je bez Františka Ronovského nemyslitelná.
Dnešní zájem o tvorbu Františka Ronovského souzní s dobou, kdy se právě mladé české figurální malbě dostává ve světě stále větší pozornosti. Tím spíše nás to znovu vede k zájmu o dílo, které hrálo významnou roli v českém umění. 

Polemika teoretiků kolem obrazů Františka Ronovského se v šedesátých letech odehrávala na pozadí sporu užšího a širšího vymezení platných hodnot tehdejšího českého umění. Konfrontaci sloužily dvě iniciativní výstavy v Písku v letech 1967 a 1968 Jeden okruh volby a Věcné dialogy. Ty s úspěchem prověřily platnost díla Františka Ronovského v souvislostech radikálních tendencí tehdejšího českého umění. Za Františka Ronovského se postavila většina českých treoretiků. Na to právem poukázal Jiří Urban v krásně vypravené a maximálně poučené monografii, iniciativně vydané v Nakladatelství Jaroslava Kučery v roce 2006. Dnes už není jádrem sporu to, proč právě František Ronovský a ne někdo jiný několikrát reprezentoval české umění na světové scéně. Rychlý spád světových tendencí stejně nabízel málo příležitosti k porozumění pro rodinné mýty českého umělce, ostatně osudově poznamenané hořkou existenciální melancholií reflexe dramatické národní existence. Pečeť doby nesly jak nečetné Ronovského abstrakce, tak i nadčasový mýtus bohatého dědictví malířova figurálního poselství. Tomu dnes slouží i výstava zveřejňující část umělcovy rodinné pozůstalosti.
Jan Kříž