JAN PAUL
ZE TMY DO SVĚTLA

Zahájení 8. září 2016 v 17 hodin
výstavu uvede PhDr. Jan Kříž, kurátor

Jan Kříž připravil pro Galerii Františka Drtikola průřezovou výstavu malířského díla letos jubilujícího příbramského rodáka (narozen 1956).Ve výběru obrazů z let 1976 - 2016 jsou zastoupeny jednotlivé etapy autorovy tvorby, přes proměňující se témata i zpracování propojená společnými principy. Jedním z dominujících motivů je drama výrazu, exprese nesená především malířským gestem. Lze to sledovat nejen v poloze formulování klíčových znaků v obraze, ale i v celkové koncepci obrazového prostoru. A prostor, to je v malbě nejen výstavba scény, ale také světlo. Světlo jako téma obrazu.

Jan Paul ve svém starším díle pracoval se světlem jako samozřejmostí vezdejšího světa a tedy i obrazu. V mnohých dílech dával světlo do souvislosti s dynamikou symboliky malířského gesta, přičemž spojení světla a gesta se tak stávalo manifestací důvěry ve svět, když citový impulz zažehl erupci fantazijní gestuality. Volná figurace se zcela logicky snoubila se symbolickou abstraktní znakovostí. Živá polemičnost malířova myšlení souvisela s osobitým humorem grotesky jako přirozenou vlastností Paulových děl. Světlo tohoto světa se spolu se svou nezničitelnou, malířským gestem akcentovanou dynamikou pak zcela samozřejmě sytilo nekonečnem kosmu. Vedle malířovy originální figurace patří tyto relativně starší Paulovy obrazy k nejvyhraněnějším příkladům účinného spojení fantazijně symbolické imaginace a osvobozujícího malířského gesta.
Jinak tomu bylo po roce 2004, kdy se prožitek smrti milované matky, kterou autor doprovázel do úplného konce, hluboce vepsal do umělcova myšlení i do přístupu k tvorbě. Soumrak radostí života rázem otevřel prostor hlubší meditaci nad jeho nezvratným vyústěním ve smrt. Svět řízený přirozeným světlem pozbyl důvěry a na horizontu životního smyslu se objevuje světlo duchovní, jako otázka spásné věčnosti bytí, hledaná v kontemplativním přesahu lidské existence. Zde se světlo ovšem musí utkat s temnotou jako se svým zákonitým protipólem, což do obrazu vnáší dramatické napětí, neboť světlo a tma jakoby se od sebe již nemohly odpoutat. Autor však v těchto obrazech akcentuje světlo jako obsahovou kvalitu osvobozující se ze tmy, světlo proniká tmou, a tma ho nepohltí, světlo symbolizuje nový život, tma je zánik. Malířské gesto jakoby se rozpouštělo v křehkosti duchovní vize. Kosmos sugerovaný obrazem pozbývá svou životodárnou dynamiku a proměňuje se v touhu po metafyzice smíření. Aby malíř zdůraznil svou osobní angažovanost, sahá k nové technice. V roce 2004 opouští tradiční štětec a barvy roztírá na plátně prsty a dlaní ruky. K tomu si poznamenal : „Hnětu dlaněmi temnotu, onu obávanou nicotu, a prsty v barevné vrstvě zažehuji světlo věčnosti, abych vzkřísil naději v temných stínech smrti“. Autor zde chápe světlo nikoliv jen jako stopu barvy zanechanou na plátně, ale jako duchovní energii vyzařující z prostoru malby.

Jan Kříž