Vojtěch Kovářík
Nalezené, příležitostně seskupené a hořící

vernisáž 16. července v 17 hodin

výstava potrvá do 14. září 2020


Výjimečný český grafik, detektiv a mág linorytu Vojtěch Kovářík představuje práce z posledních několika let. Proslavil se velkoformátovými černobílými linoryty z interiérů budov a technicky složitou metodou průmyslového čtyřbarvotisku. Grafickou práci si Vojtěch Kovářík záměrně komplikuje. Trochu připomíná fotografy, kteří se v době digitálního záznamu nechtějí vzdát vůně vývojky a složitých tvárných procesů. Vojtěch Kovářík ale zachází ještě dál, kombinuje práci s fotografií i znalosti z oboru polygrafie.

Obraz vymyslí, sestaví zátiší pro fotoaparát, mnohokrát vyfotí a vybere ideální snímek. Ten převede na xeroxovou kopii velikosti grafické matrice a začne nový proces vzniku obrazu. Pro každou barvu vyryje zvlášť a jinak předlohu. Další fází je soutisk, kde každá z matric nese jinou barvu. Často také tiskne verze v negativní podobě.

Jeho grafické práce by mohly být hravým manuálem po vývoji polygrafických technologií. Kdyby to ovšem měla být jen hra a kdyby jeho náměty nebyly tak temné a kdyby ho nezajímalo nic menšího než:„…co se stane, když se trojrozměrný prostor přenese do dvojrozměrného“.

Vojtěch Kovářík je ve své práci částečně součástí proudu moderního umění. Zaměřuje se na silný estetický zážitek. Zkoumá kvalitu světla, kterou přenáší na plochu v hlubokých kontrastech černé a bílé (Proti světlu a Okno ateliéru 2002-2004). Zpodobuje prázdné industriální prostory na periferii (odkaz na Skupinu 42) nebo přísně pravouhlé interiéry či malé krabice, ve všech je dominantním tématem vyprázdněný prostor.

Světlo na ploše obrazu rozkládá do bodů základních barev, které se do výsledné barvy skládají až v divákově oku. Připomíná to pointilismus, ale svou metodu si pracovně Vojtěch Kovářík pojmenoval „pointilismus průmyslové reprodukce“. A tahle slovní hříčka naznačuje, že si je vědom, že v jedenadvacátém století jedinečný obraz může těžko existovat vedle mnohosti reprodukcí, kopií a různých mutací. Tímto uvažováním se přibližuje současnému chápání umění, které přezkoumává svá vlastní technická a myšlenková východiska. Výmluvně to ukazuje cyklus reprodukce obrazů z domácností, které fotí a fotky přenáší sítotiskem a tvoří další nové vrstvy „originálních reprodukcí“.

Posledních několik let práce Vojtěcha Kováříka vykazují podobnost i s náměty fotografa Ivana Pinkavy. Osamělý nábytek i osamocená těla v prázdných prostorách vydaná napospas autorovi i ale jejich vlastní osamělé existenci.

V příbramské výstavě představuje Vojtěch Kovářík několik cyklů. Interiéry se složitě sestavenými konstrukcemi z nábytku. Lebky, kterým se věnoval v období, kdy graficky zpodoboval sakrální stavby. Do prostoru zavěšené židle a stoly spoutané provazy evokují japonskou techniku bondage. Ženské akty a dvojice ženských aktů, ve kterých je modelka napodruhé zobrazena zrcadlově obráceně. A také ohně, možná jako symboly transformace.


Český linoryt se na konci dvacátého a začátku jednadvacátého století proměnil z dětské techniky v respektované umělecké médium. Vojtěch Kovářík patří vedle Pavla Piekara, Michala Cihláře, Jana Vičara, Michala Pěchoučka a Ivo Křena k autorům, kteří mu dodali zcela nový rozměr. Jejich práce a pojetí navazuje na autory a autorky starší generace a jiných grafických technik. V případě Vojtěcha Kováříka konkrétně na Marii Blabolilovou, Ondřeje Michálka, Jindřicha Růžičku, Jana Holoubka nebo Luboše Duška.


Vojtěch Kovářík /1976/ vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou i její nástavbu – Vyšší odbornou školu v Praze v Hellichově ulici a absolvoval na brněnské FAVU v ateliéru kresby a grafiky Margity Titlové – Ylovski. Dnes učí na Střední umělecké škole Václava Hollara. Žije a tvoří v malé obci nedaleko Kolína.

Kurátor výstavy Jan Freiberg