Boháčové
Umělecký čtyřlístek z Volyně

Boháčové

Umělecký čtyřlístek z Volyně

 Vernisáž výstavy 26. září v 17 hodin.

VÝSTAVA PRODLOUŽENA DO 26.11. 2023!

Komentovaná prohlídka s kurátorem  výstavy Karlem Skalickým proběhne  12. října v 17 hodin. 

Výstava potrvá do 19. listopadu 2023.

Průřez tvorbou malíře Maxmiliána Boháče (1854–1928) a jeho tří synů – malíře Maxmiliána Boháče (1882–1957), malíře Aloise Boháče (1885–1945) a sochaře Josefa Boháče (1890–1978). Kurátor výstavy Karel Skalický. 

 

Maxmilián Boháč starší (1854–1928) byl městským řemeslníkem – „malířem dekoračním, písma a pokojů“, živil se tedy převážně malováním interiérů obytných domů i nejrůznějších sakrálních staveb, vývěsních štítů a reklam, běžným písmomalířstvím, tvorbou divadelních kulis, ale také malováním kostelních obrazů a vyhotovováním příležitostných kreseb pro maloměstskou potřebu.

Již od útlého věku jej vábily a lákaly staré hrady a veškeré pradávné památky, nejdostupnějším byl pro něj blízký rožmberský hrad Helfenburk, jehož kamenné zdi se již od sklonku 70. let 19. století pravidelně objevovaly na jeho kresbách, systematicky se ale hradům začal věnovat až po smrti své manželky Josefy v roce 1919. V posledních dvou desetiletích Boháčova života vznikaly kromě hradů rovněž na jeho pracovním stole svérázné pohádky – cykly půvabných akvarelů doprovázejících autorský příběh v podobě veršovaných textů, občas s nutným moralistním podtónem. Boháč se ostatně dlouhodobě přidržoval rčení Adolfa Heyduka (1835–1923) – „malíř
bez básní, zuby bez dásní.“

Jeho nejstarší syn Maxmilián Boháč (1882–1957) vystudoval v letech 1901 až 1905 Akademii výtvarných umění ve Vídni (prof. Alois Delug) a v letech 1905 až 1907 Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Hanuš Schwaiger) a poté byl ještě dva roky na stáži v Mnichově. V roce 1910 se přestěhoval z Volyně do Prahy, kde provozoval Boháčovu moderní uměleckou školu malířskou, jakousi výtvarnou přípravku pro studium na pražské Akademii, kterou z budoucích malířů navštěvovali mimo jiné například Karel Holan, Miloslav Holý, Jan Rambousek, Alén Diviš nebo
Toyen.

Maxmilián byl řemeslně vynikajícím kreslířem i malířem a jeho tvorba byla nebývale široká
mnohovrstevnatá – věnoval se portrétům, aktům i různým figurálním kompozicím, ale jeho značná
část práce byla orientována na krajinu, její důkladné umělecké ztvárnění i pouze letmé zachycení. Od vídeňského akademismu se přes expresivně i realisticky pojatou malbu propracoval k vlastnímu výtvarnému civilnímu neoklasicistnímu projevu se sociálním i symbolickým podtextem.

Umělecká osobnost prostředního Aloise Boháče (1885–1945), akademicky školená ve Vídni (prof. Rudolf Bacher), koketovala od prvopočátku s notnou dávkou zvláštní poťouchlosti a bizarnosti.

Navazovala při tom nepochybně na módní symbolismus přelomu století, ale své zvláštní dílo rozehrávala zcela vlastními pěšinami a hodně doširoka. Osobní fantaskní svět byl pro Aloise Boháče denní realitou, se svými věrnými postavami chlupatými, břichatými, nosatými, ušatými, lysými i jinými – prostě „miláčky“ – trávil veškerý čas, nutně se promítl do jeho fantaskní tvorby, zcela u něj převládající. Okrajově se ale věnoval rovněž intimní krajinomalbě a o něco méně i portrétu.

Ve svém pracovním civilním životě působil od roku 1907 jako učitel kreslení na různých
středních školách mocnářství i republiky (Třebíč, Velké Meziříčí, Kroměříž, Příbor a Karlovy Vary).

Nejmladší Josef Boháč (1890–1978) nejprve v letech 1911 až 1914 vystudoval c. k. umělecko-
průmyslovou školu v Praze, konkrétně oddělení pro figurální a ornamentální kreslení (prof.
Emanuel Dítě, František Kysela, Karel Špillar), ale stále jej to táhlo více k plastickému výtvarnému projevu, takže posléze studoval tamtéž na speciální škole pro dekorativní modelování a mezi lety 1919 až 1923 svá studia dokončil na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Otakar Španiel).

V roce 1923 přihlásil Boháč svou sochu Mimojdoucí člověk do soutěže o Hlávkovo stipendium, kde vzhledem ke své kvalitě vzbudila podezření, že byla odlita podle živého modelu, což zastával především sochař Jan Štursa (1880–1925). Došlo ke sporu, který Boháč vyhrál, dosáhl tak veřejné
satisfakce a byl tiskem přirovnáván k francouzskému Rodinovi. Vzhledem k velké publicitě celého případu se rázem stal vyhledávaným pražským portrétistou. Jeho veškerá sochařská tvorba byla
věrně realistická až silně naturalistická.

Karel Skalický, kurátor výstavy